HORROR VACUI

Den v únoru byl chmurný, truchlivý.

Kraj smutný, kol jen pole daleká

černými pruhy lnula k obzoru,

jenž v tmu se nořil stále houstnoucí.

Mha věšela se v kusech velikých

na holé snětě stromů u cesty.

Vždy tmavší obzor byl, vždy pustší kraj.

I vír usnul v keřích bezlistých,

snět nehnula se v olověném vzduchu,

jenž úžil dech můj kruhem železným.

Já krok neslyšel vlastní nohy své,

ni srdce tluk, jež v prázdných ňadrech mých

se v popelnici němou změnilo.

Ó kéž by v žluté trávě na mezi

a v suchém listí spícím pod stromy,

neb v holých větvích zahrál větru dech!

Byť lehkým křídlem třeba krkavec,

ta černotmavá vzduchu myšlenka,

svá křídla táhnul v letu posupném

nad tmavým borem – věštec neštěstí!

Byť na mýtině třeba zavyl vlk

a jeho oka smaragdový lesk

byť mlhou kmit jak hvězdy bludná zář!

Jen ruch, jen pohyb, známku žití jen,

jen vědomí, že v šírém prostranství

mám bytost příbuznou, jež myslí, chce

a cítí jako já – jen vědomí,

že ona velká, valná příroda,

jež halí tvář teď v smutku škrabošku,

jest více nám než chladnou macechou,

jen vědět to!... tak ale kráčet sám,

a stále bdít nad výhní myšlének,

z níž létající jiskry zoufalství

na mozek srší deštěm ohnivým,

jít bez cíle a nemít před sebou

jen obzor v mlze, z které hvězdný lesk

mdlým kmitem třpytne ve tmy oceán:

ó to jest víc než v snění hlubinách

se vnořit ke dnu tajů duševních

a vzbouřit lva, jenž tiše posud spal,

zván věčností v svém spánku hlubokém

a zoufalstvím, když hřívou potřásá...

Tak šel jsem sám. – Na tichou mysl mou

myšlénka stará slétla jako sup,

jenž zahnav stádo ptačí havěti

vítězným okem měří kořist svou

a lačný zobák noří v krve proud.

Ta stará myšlénka, jež dlouhý čas

kdes číhala a teď jak zákeřník

vší tíhou hrozné, bezdné hloubky své

mne sevřela... Ó volej o pomoc!

Ten vzduch je mrtvý, zem se nepohne –

co zbude ti, než vžíti se v svůj stav

a myslit dál, ať přijde cokoliv!

A já jsem snil. – Kol pustá byla zem,

po šírém světě lidé vymřeli,

kraj zdivočel, kol hloží s kamením.

Vše živé zhaslo. – V nebes azuru

ztuh’ v chvalozpěvu skřivan jásavý,

proud v žulu změnil vlny šumivé,

i moře vyschlo. – Žralok beztvarný

nad shnilou kapraď zahrad podmořských

vzpjal tlamu prahnoucí a skloniv ji

v klín posledního z lidí živoucích

ston slední vmísil v smrtný jeho dech.

Vše zhynulo. – Ve hrozné chvíli té

jen můj duch živ byl v starém vědomí,

jen v něm plál požár starých myšlének.

On viděl zemi, druhou matku svou,

jak žití proud ji v prsu kamení,

on viděl éther, jehož synem byl,

jak zmírá v žluti jedovatých par

a tratí se v tom hrozném bezvzduší,

jak duše útlá ptáka uniká,

jejž pod vývěvy neúprosné sklo

ku zkouškám vědy zavřel učenec.

On viděl, kterak v hrozném prostoru

se koule země rychle kutálí

bez času, cíle, bez světla a tmy.

On zřel, nad jejím pustým okrajem

jak zhaslé slunce děsnou zvedá tvář

podobnou výhni, uhlí vyhaslé

v níž rudožlutým stlívá popelem;

tu slunce vyšlo jako jindy též

i zapadlo dle starých zákonů,

a duch můj ptal se, nač ta stará hra!

On viděl měsíc s tváří umrlou,

bledou jak pažit svadlý v jeseni

a jak upíra chmurný obličej.

On viděl přes něj stíny běžeti

i světla proudy z hasnoucího slunce,

jenž ozářily v rychlém přeletu

v něm sluje, skály, sopky vyhaslé,

i rozšklebený jícen ztemnělý,

v němž hory lávy zkamenělé juž

jak bílé zuby z dálky svítily.

On viděl, v letu zářném, kvapícím

jak z moře tmy vyšlehla kometa

a na chvíli se zahleděla pevně

v tvář zkamenělou země opuštěné,

však zmizela v tisíci paprscích.

On viděl, s výše tmy do hloubky tmy

kol pusté země tiše, posupně

jak padá hvězda jedna za druhou,

jak ve orloji kola zubatá,

jak na růženci rudé korále.

On viděl též, na pustém pohoří

té pusté země jak usedla smrt,

jak zlomivši své kosy břítký hrot

svých hodin písek rozsypala v tmu

a v pláči teskném oči zakryla:

to viděl vše a udiven se ptal:

Nač tyto světy? – Nač ta pustá zem?

Kdo valí tmou ty hrůzné kolosy,

kdo na vahadlech uklání je v rej?

Nač kdys byl člověk? – Jeho úmrtím

zda jedna hvězda běh svůj promění?

Zda v světě nebyl mušce podoben,

jež sedla na míč pohozený v kout!

A ruka dítek v závod hrajících

když míč vyhodí v prostor modravý,

kam odletne ta muška ubohá!

Ó v jaký asi všehomíra kout

jest hozen míč, jejž zemí jmenujem?

A člověk na něm, mušky bídnější,

ten měl své děje, na něž hrdým byl,

měl hrady, města, lodě, zákony,

i ve slávy lesk věřil budoucí,

stvořil si boha pro slasť útěchy,

a by zapomněl smutný osud svůj,

tu jezdil, bádal, ryl a maloval,

psal, měřil, stavěl, aby bořil zas!

A k čemu vše? – Já domyslet se bál...

Nač zjevila se Gangu nad proudy

tvář přírody ve božství paprscích?

Nač v hájích ctěn byl Zevs a Irmensul?

Nač slepý věštec zpíval o Troji?

Nač Marius lkal v rumech Carthaga?

Nač pyramidy stavěl Farao?

Nač božství vdechl Scopas v dláto své?

Nač Hellespontu vlny těkavé

jste zulíbaly Leandrovu plec?

Nač tady kříž a tam zas půlměsíc?

Nač sny a tuchy kraje lepšího,

když v srdce hloubi všem jest psána smrt?

Tak ptal se duch můj pustým nad světem

a cítil juž, jak hřívou potřásá

lev – věčnost ve snu, v bdění zoufalství!

Tak snil můj duch. – Zatím krok nohy mé

štván vírem snů a představ zběsilých

se blížil k městu. V mlze večera,

v tmě soumraku přede mnou leželo

jak starých časů kolos báječný.

Hle, tmavá brána kterak zeje v tmu

jak černý krater sopky mlčící;

lamp rudý kmit, jenž plane po různu

jak doutnající jiskry z popele,

jenž neprůhledným, hustým deštěm svým,

tož skutečností – zvolna zasype

sny, mládí, štěstí, ctnost a nevinnu!

Já prošel branou – v světle nejistém

se mihlo kol mne ostří bodáku,

s nímž přecházel tu vojín ospale.

Já ulicí šel – tmavou, truchlivou

kol městských hradeb jednotvárné zdi;

teď ještě roh – a tam hle náměstí,

ty věže znám – i tam ty paláce...

Vždy více světel v zrak mi sálalo,

vždy věčí ruch a šum mi v ucho bil,

jak vlna bije v škebli na břehu.

Teď rostla vřava, hovor zmatený,

vždy víc a více bouřný rostl dav;

tu píseň zní, tam vzplane pochodeň

a z dálky hučí řada kočárův...

Ó teprv nyní sobě vzpomínám,

že všemohoucí kníže Karneval

svým žezlem dneska mávnul naposled!

Ó mocný pán to, boha mocnější!

Těch málo jest, jímž v nepokojný sen

nehraje souzvuk jeho rolniček!

Pod soudce vážnou sedne paruku,

i v kněze talár vejde řasnatý;

v kmit korálů se ztají skleněných,

jichž leskem tlumí mladá grisetka

svých útlých ňader bouřné vlnění.

A starší dámě dobré pověsti

pod kamelie lístek usedne,

jež z jejích černých vlasů vyzírá

jak z tmavých listů zralá jahoda.

Ba vloudí se i v jizbu básníka

a rýmem písně zvoní v jeho sny! –

Sem v podloubí! – Sem za sloup soucitný! –

a teď v to moře, v dav ten bouřící

leť oko mé – jak racek v příboj vln!

Na nebi tma, ni hvězdy jediné.

Na zemi světlo. – Steré pochodně

zde chtějí slunce žárem zahanbit.

Jak okouzlen zřím na vír těkavý,

jenž roste, dělí, pojí, míhá se,

jenž mluví rykem, aby smíchem zmlk’.

Tu sprostý lid, jak právě od práce

jej vede kolem matné nohy krok;

jak přítomnosti palná otázka

pěsť pod halenou leží zaťatá.

Tam kočárů dav. – Řady lokajů,

z nichž každý v kroji barev křiklavých

vyčnívá nad vůz jako čínská věž

a kolébá se jako pagoda.

Hle, ze kožichů jejich huňatých,

z klobouků ploských, z dlouhých kabátů

s vším obarveným, lesklým barbarstvím,

zda s mraznou tváří tupý středověk

všech stavů rovnost ve tvář nebije?

Juž vystupuje panstvo z kočárů,

hle, viz jen paní pestrou směsici!

jak osedlal si každou Karneval!

Té z oka svítí, té zas vrkočem,

jenž vzdorně unik’ stužce sametu

se rozpustile houpá nad čelem.

Té čtverák s hrdla stáhl hermelín

a výše zvedá kyprý, nahý prs;

té, v naušnice kalich ukrytý

okrouhlé, plné líbá rameno,

a té, jež chtěla hustým závojem

buď zahanbiti plachou zvědavost,

buď skrýt svou touhu dnešní orgie,

té na stupátku vozu pozvedá

šat sametový víc, než sluší se,

a útlé nožky tvarem kouzelným

v dav lidu hází jiskry zápalné.

Ó smyslnosti moře kypící,

i ty máš víry, ty máš prohlubně,

však perla v nich se nikdy nezrodí!

Lid pomalu se tratil z ulice

a brzy stál jsem v tichém loubí sám.

Ó náhodo! tam temný, chmurný dóm

své věže vznášel v mračnou oblohu,

jim naproti ve světla paprscích

plál před orgií palác nádherný

jak nevěsta před nocí svatební;

a zde, ve stínu stál jsem básník sám,

k chladnému sloupu horkou tlače skráň.

V tom chrámu bůh – v palácu bláznů rej –

a v hlavě mojí děsná myšlénka,

již mohl zplodit s těmi blázny bůh

a na kterou moh’ Satan hrdým být!

Ta za mnou šla jak za rafijí stín

a teď zde v chrámu temném pozadí

v paláce zoři, jenž se světlem smál,

pod věčným nebem v mraku mlčícím

v mé srdce lačný zatínala spár...

V bludiště její, v chodby mlhavé,

kde hasne kahan zvaný rozumem,

teď padlo světlo proudy sterými.

Však světlo ne; – to zvučné hudby jek

v mé ucho padl hlučnou fanfarou.

Teď začal tanec! – běsná orgie!

Hle, jak se černé stíny míhají

po stěnách dómu! Jaký pestrý vír!

Ó směšná hro! – tam blázen tančící

po bohu hází lehkým stínem svým,

a bůh to trpí – snad si myslí, chrám

že státi bude ještě s bohem svým,

až zmizí člověk a s ním jeho stín.

Však nad věžemi jeho pomalu

se táhnou mraky, jak by věděly,

že stejně bude vítr v plachty jich

své písně hvízdat, až ten hrdý dóm

i s bohem klesne, jenž tam vévodí...

Ó stíny na zdi v hravém přeletu!

Což jsem já víc, jenž sleduji váš rej!

Ó hrozné prázdno nebes nade mnou!

i hvězdy z hrůzy před ním halí tvář,

a mně se zdá, že každá černá věž

teď na mne sahá rukou obrovskou!

Teď v hustější se uzel zaplítá

ten běsný vír. – Juž číše zkáceny!

Juž hasnou světla! – tanec rychlejší!

Od bujných boků pryč ten pestrý cár!

od prsou pryč těch krajek ozdobu!

Víc do kola a z kola v objetí!

Hle – juž splynuly stíny na stěně

v tmu jedinou – slyš smích, a šum, a bouř.

A nebe jen a já jsme viděli,

jak nad palácem v mraku sklonil se

v náručí Baccha Messaliny stín!

A prázdno v duši, prázdno nad sebou

jsem domů šel a v jitra červánek

jsem v těžkých mukách duše ztrápené

psal tyto verše věčnosti – a sobě!