Horská chasa.

Hej, ta naše horská chasa,

zakletá je v tělo krása,

zázračný je květ!

A když hasá, a když jásá,

v zvonek každý ret,

nohy v let.

Oj, ten horský orlík sivý

není hladký, není snivý

jako hejsek z měst:

v prsou dlí mu Parom divý,

v zpěvu síla jest,

a což pěsť!

Však ta dívka pohoračka

také není panská hračka:

ohnivou má krev,

oči z jisker, ale z ptáčka

sladkotužný zpěv –

divný zjev!

Neuzavřel naše hory

starý pán Bůh na závory

jako skalní hrad,

ale dbal, by nebyl chorý

za to horal brat –

dal mu mlat!

A ty páže a ty mlaty

dobře poznal vrah juž klatý,

neprodléval víc:

ukázal jim chutě paty,

jak mu vyšly vstříc

z Domažlic.

Och, těch mlatů a těch páží

zdali dnes nám nezpřeráží

vzteklý dav?

Běda! naše česká stráži:

příval drtí stav –

ďas to sprav!

Proto dal ti Parom blesky,

aby složils, lide český,

ruce mrtvě v klín?

Abys hleděl, jak se hezky

valí tobě Rýn

do krajin?

Proto jazyk máš tak zvučný,

aby ztuhnul, kdy ti zručný

lupič v zemi již?

Hoj, můj lide, v tanec hlučný!

Nedej vrahu v chýž:

zahyň spíš!