Horská chyš.

Tam pokraj lesa tiše

v dál prostá hledí chyše

a do té jsem se vžil,

žal vzal mi žití půlku,

a zbytek po útulku

té chatky zatoužil.

V ní chtěl bych odpočíti

a před světem se krýti

ve klínu milých hor,

zde bychom s vlastovkami

a s písní vedli sami

srdečný rozhovor.

Břečtan by do kolečka

skryl malá okénečka,

by nevál do ní sníh,

a všakých přání nával

les z ňadra by mi brával

šumáním zvěstí svých.

Všech oken do květníků

vzkaz drahocenných rtíků

z dob ztracených bych vsil,

až ve zrosené půdě

by přes noc zkvetl rudě,

blah vínek bych si vil.

A, nechť by paž se chvěla,

výš klenby svého čela

ten květný dal bych pyl;

což omládnul bych asi,

až na probledlé vlasy

bych vínek posadil?

Tak snil bych, nechať krátce,

pak v Bibli po své matce

ten založil bych květ,

bych vzpomněl sobě v stáří,

jak všecko v mládí září,

než zvadne ret – a svět! –