Horská fara.

Vysoko ves v horách,

fara nejvýše;

v zimě sedláci k ní

lezou po břiše.

Pro skály a hory

Bůh k ní nevidí –

ďas ji postavil tam

za trest pro lidi!

Chudá horská fara,

chudší horský lid –

chce-li farář vyžít,

musí sedlačit.

Osévati role

mezi skalisky,

o žních pěkně svážet

ovsík do vísky.

A ta štola, Bože!

Neuvěřil bys –

Slýchal o ní sotva

v semináři kdys.

Jak zapadnou hory

v sněhy, závěje,

ty tam farářovy

všecky naděje!

Když slunéčko svitne

teple ku jaru,

když už sněhy sejdou,

sedne na káru,

od vesničky k vísce.

smutně, rozmarně

jezdí pochovávat

a křtít sumárně!

Mrtvé poukládá

v půdu přechudou;

živí najednou si

pláč tak odbudou –

pak se domů vrátí

zimňátka svá křtít – –

chce-li farář vyžít,

musí sedlačit!