Horská idylla.

Tam vrch, co vroubí bílých březin lemy,

a v dálku hvozd se táhne přihnědlý,

panenkou bílou čisté obydlí,

myslivny horské skryto za větvemi.

Pod večer otci – s puškou, s koroptvemi,

v ústrety hošík s dívkou vyběhli...

„Vy písklata, vy! – stanuv pod jedlí,

by zceloval je, sklání se k nim k zemi.

Též mladá žínka kvapí ze stavení,

závodíc s dětmi v milém švítoření,

i ohař v štěstí béře podílu.

Rodinné štěstí zakmitlo se očím...

až jednou budu chtít psát idyllu –

k myslivně této pohorské se ztočím.