horská studánka

ty páre, skloněný nad pramenem

v divoké horské květnici,

lze pohádkovým tě nazvat jménem;

adame, evo, vy s čepicí.

ty páre, skloněný nad studánkou

a šťastný v širé samotě,

že v ráj jsi vešel horskou brankou

alespoň jedenkrát v životě –

s tvrdé své hůry se pietroš dívá,

pijí mu krev jak sladký lík,

prýští mu z boku studená, živá,

z boku, kde kvete pěnišník.

nahoře v sedle se stádo pase,

vinčare, zdvihni trembitu

na zdraví tichu a vůni a kráse,

ještě jim nefičí do krytu.

zarůstá zelení sebe jistou

kdys válkou zhanobený hvozd.

skloněni v trávě nad vodou čistou,

chceme věřiti v budoucnost.