HORSKÉ LESY.

Mám horské lesy rád, jež pryskyřicí voní

a velkolepě dýší hymnou tajemnou,

kde sosen stinná klenba sluneční žár cloní,

a ševel, šum a ptačí zpěv zní nade mnou!

Mám rád ta stinná zátiší, ty tajné stezky,

kde světlý paprsek se zadumčivě chví,

kam nosí samotář své myšlénky a stesky,

a šťastní milenci svá sladká tajemství.

Však vyhýbám se oné cestě, kudy chudí

jdou smutně do lesa si sbírat’ topiva;

ty zraky jejich zasmušilé v srdci studí,

a tvář jich je tak bleda a tak truchliva!...

Tu žehnám horským lesům, že jim dají dříví,

a pasekám, že dětem dají maliny,

za zdravý lesní vzduch i ptačí hlahol tklivý,

jenž dá jim zapomnít’ na úděl chudiny.

Tak nerad vždy se s vámi loučím, horské lesy,

když mám se do pochmurných ulic ubírat’,

ty skrýše opustit a stezky, skalné tesy

a zřít’ kol sebe poësii umírat’!