Horskou pěšinou v noci

Přišel jsi poznovu... Po mém boku

neslyšně druží se k mému kroku;

kolik tak roků jdem’ a jdem’

bolestným žití pochodem!

Vidím ho v noci a vidím ho za dne.

Ve dne má oči jasné a chladné –

a v noci žhnou fosfornou tmou,

spalují, mučí hlavu mou.

Ve dne mne vodí po pevné zemi,

chodíme stezkami, ulicemi,

všecko se sčítá do klidných vět.

Tečka a jasný rozpočet.

Jasný je rozhled a jasná víra.

Člověk je věčný a neumírá.

Nad hmotou svítí do slavných dní

nezničitelnou pochodní.

Noci, ach, noci – spíjejí, trýzní.

Duše se láme horoucí žízní.

Otázky čekají v koutě teď.

Pověz, ó chudáku, odpověď!

Nad zemí letíš, hvězdy teď hoří,

nad plání, nad horou, řekami, moři

a do všech stran je rozpoután

nesmírný modrý oceán!

Ubohý prachu! Padneš, padneš.

Otroku minuty! Zvadneš, zvadneš.

Nač tryskneš jiskrou bezděky

a hyneš pak na věky, na věky?

Temnem jdu, křovím. Proti mně oči

výsměšnou otázkou dále se točí

a prudce žhnou fosfornou tmou.

Smiluj se, Bože, nad duší mou!