HORSKÝ KLÁŠTER.

Je černý monastýr, jenž v étheru se tratí,

a já jsem špatný mnich, jenž klame převora,

neb želím vše, co měl bych nebi dáti,

i vylhaná je moje pokora.

Jsou mračna nad námi a mluví řečí smutnou

u našich nohou modré proudy vln,

a já jsem špatný mnich, svou unavený kutnou,

ve sboru mrtvol horké šťávy pln.

V den každý tekou melodická echa

až s nebetyčné naší zvonice,

však mine vše a mír mi nezanechá,

neb já jsem špatný mnich a smutný velice.

A dole, dole, města zpěvem slynou,

ve proudech řeky zlaté rýže třpyt

a milenci se slibu rozmarinou

v háj šumící se chodí políbit.

Tam dole, dole, divoká jsou vína...

Víc nebraňte mi, otče opate!

I pro mne chví se slibu rozmarina,

juž dlouho šumí háje věžaté.

Tam dole, dole... k převorovi skuhrám –

tam dole čeká příštích matek den,

tam těla mladá hotoví se ku hrám.

Jsem špatný mnich, svou kutnou unaven.

Je převor mdlý a věkem stále dřímá,

– se strmé báně zvon se kolíbá –

mou hlavu najde rtoma smrtelnýma,

jme naposled a suše zulíbá...

...A tu jsem šel, však dlouho ještě cítil

za dveřmi chrámu Sanctissima hrát

a převora – vous jeho stříbrem svítil –

zrak věkem těžký cítil přivírat...