Horský květ.

V nádherné třídě, v šumně vírné chodců směsi,

střed roje hejskův a žen svůdně líčených

já uzřel dívku ze vsi, někde mezi lesy,

oděnou pestrým krojem dálných krajů svých.

Sukénka krátká, fěrtoch žhavě květovaný

planoucí v slunci ohněm barev měňavým,

punčochy sněžné, šátek v babku navázaný –

toť pastva pro oči všem hejskům toulavým.

V kytici městských žen, těch umělých jen růží

s parfumu vůní, divnou náhodou se vplet

a skromno, stísněně a cudně se jen druží

hor lesnatých a lučin svěžích květ.

Však zjev ten vzbudil ve mně dumavých snů sbory,

snů libým vínem spit já vlek’ se ulicí:

Zřel drahé, tiché údolí, kol lesy, hory,

a bílé městečko a šedou silnici.

Mně zdálo se, že jdu tam z jitra za neděle,

kdy z chrámu děkanského zvony hlaholí...

Vzduch modře slunný loká se, ach, volně, směle

při svobodné tak toulce do luk, do polí.

Po cestě, jež se hadem v dálku jasnou stáčí,

lid osmahlý, jak na mši jde, já potkávám,

za ruce dívky s hochy vedouce se kráčí,

já samotář jich lásce v duchu žehnávám!