Horský květ.

Pouštím již z ruky rozvahy otěž...

Přede mnou leží váš růžový list

a na něm kytička, stříbrná protěž – –

Musím ty řádky vždy zas a zas číst!...

Jaká to vůně těch stříbrných květů

zdánlivě suchých, jen v herbář je dát –

ale co dřímá v nich ukrytých vznětů!...

Já mám ty květy tak rád, ach, tak rád!

Cítím tu vůni, již ze skály ssály

– byla v ní zakleta tisíce let –;

tam, kde jen volní větrové váli,

vzpučel ten hebounký, stříbrný květ.

Paprsky hvězdic jak vaše pleť hebká,

vůně, jíž dýše jen, paní, váš vlas – – –

Proč mi teď napadl Hamlet a lebka?

Proč vidím, s kosou jak kolem jde Čas?

Musím, ach, na skálu, protěž tam kývá,

byť by to bylo i tisíce stop!

S mlhami v dálce kruh obzoru splývá,

pod skalou, vím, tam je hrob, tam je hrob...