HORSKÝ POTOK

Potoku bystrý, letící do dáli,

břehy tvé kypí šťavnatou zelení,

kořeny dotyků chladu se nebály,

vědouce, že se jim v úrodu promění.

Dotyků vodopád zahalí v úsměvy

pochmurné obrysy balvanů nad srázy;

hudba vln kolébá, hudba vln provází

s tajemstvím přírody rozhovor důvěrný.

V příkrase paprsků voda když zprůhlední,

poklady hlubiny zrakům se otevrou,

nebeskou modří se hladina rozední,

laviny sněhu s výšin se odervou

a v touze, splynout s potokem v objetí,

jak vichrem neseny s výšin se rozletí,

aby svou bělí proudy vln zmnožily,

aby se v teplo údolí vnořily,

zdivené v kvetoucí roviny nahlédly,

v chvatu, jenž nesnese výčitek, pokání,

nečeká, aby se na domov ohlédly,

vzpomněly na ticho nahoře na pláni.

Aby již nebyly v širokém řečišti

tou bělí průzračnou nad štítů těžišti,

neseny proudem se svahu k nížině

plynuly v stesku po rodné výšině.