Horský potok.

Potůček horský klidnou lesa mýtí

si prozpěvoval v jasný letní den:

„Sem, kdo jsi cestou žití unaven,

snad dovedu tě ještě potěšiti...

I na mě časem přívaly se sřítí,

a z jarých prsou slyšet pláč a sten;

leč ukaž v světě, kde jest člověk ten,

jenž nezaplakal nikdy ve svém žití...

Jasno a mrak se na nebi vždy střídá,

za štěstím zlatým kluše strasť a bída –

ať v paláci to, nebo v salaši...

Jest srdce rájem, jest i pekla mukou,

osudu otěž člověk třímá v rukou –

a kam ji pustí – tam jej unáší.“ –