Horský potok.

Klid vonný v horách. Nevidíš ni slunka,

jen v potoku si hravě žvatlá vlnka

a žblnká:

„Tam v myslivně – aj, děvče jako srnka,

tak v září zrají plná vinná zrnka

i trnka.

A ona touží ku rannímu slunku

a vídá měsíc, kterak do úplňku

jde z člunku.

V tom ranním slunku ona kohos hledá

a při úplňku ku okénku sedá

tak bledá.

A zatím praktikant se jinde plouží,

jak luňák kol myslivny horní krouží

a touží.

Evušce plaché on se nevyhýbá

a k rusé hlavičce se prudko shýbá

a líbá.

Zří za ním Evuška, jak plátno bílí,

a slyší, po horách jak každou chvíli

on střílí.

Ta každá rána vesele se množí:

„Našeho štěstí plný svět je boží,

i v hloží.“

Ta každá rána pozdravení sílá:

„Evuško – kvítku – holubičko bílá –

má milá!“

Tou každou ranou plaše prchá ptáče,

a v dolní myslivně hrud’ mladá pláče

a pláče.

A kdesi pták si nade hnízdem brnká,

dál v potoku si hravě žvatlá vlnka

a žblnká.

„To v čas byl konec!“ řek’ mi doktor Buňka.

„Jen ještě verš, a vaše Umka

již kuňká.“