HORSKÝ VÍTR

Bouří se vojtěšky a jetele, všechny listy

pohorských stromů hučí nebo vyjí,

na hřbetu rozvaleném zkrutlé štěpnice

starobně se třesou zimnicí,

les je nekonečně protáhlý svist bičů.

V mocném tetelení, v hudbě divé,

hoch na svém voze, za zpřežením,

tiše v drobnou harmoniku duje,

jež vrní jako děcko, vezené podzimem.

Tu smutně odevzdanou melodii

dusí vichor, třepí, trhá v tenké cáry

jak modré plátno chatrné, jež polétá.

Až v pozdní stáří bude tanout mu

tato píseň jeho života,

i jedinému chodci mrákotnému,

jenž vnímal ji v sluch přiospalý bouří.