HORVATH.

Byl pohřeb. Černá lesklá truhla

pod spoustou hrud už zmizela,

v té truhle ona, chladná, stuhlá,

sepjaté ruce, ležela.

Jež milováním mojím byla,

mým lepším já, mou pýchou, snem,

má moudrost sladká, roztomilá

s tím měkkým, srnčím pohledem,

šla ode mne. A mračna spějí

a zem kol mlčí zakletá.

Hrob zahazovat přišel její

ten jeden hrobník z Hamleta

a hučel, jak tam psáno jesti,

jakýsi nápěv neznámý

a řemeslně moje štěstí

tmavými skrýval hrudami.

Můj přítel Horvath stál jen u mne

a nikde živé duše víc.

A rozvíraje oči dumné

mi zíral Horvath pevně v líc.

V ty tmavé oči zrak svůj noře

čet jsem v nich příští sudbu svou:

své kalné vody jakés moře

nad duší zavře zničenou...

(Můj Horvath v době mládí zlaté

byl voják a hoch svéhlavý,

žil, miloval a jedenkráte

si vpálil kouli do hlavy

kdys a kdes a proč – bozi vědí.)

Zřím na ty oči upjaté

a šeptám jako k odpovědi:

Teď začnem stárnout, Horvathe...

On kývá hlavou, kývá, kývá –

a po mém těle běží mráz:

leb jeho jaksi pohyblivá

můž s krku spadnout v jeden ráz!

Horvathe, drž tu svoji hlavu –

viklá se děsně – pevněji! –

Otočil po mně tu svou hlavu:

Však tvá nesedí pevněji!

A kývá, kývá, kývá znovu

a náhle lebka sveze se

a k rakvi do drahého rovu

tam mezi hroudy šine se. – –

Já procit. Skráň má byla žhavá,

na čele plno krůpějí –

Jen stárnout? – Horvathe, má hlava

by neseděla pevněji...