HORY MOJE!

Hory moje,

kdo se na vás zblízka zadívá,

na smutek zapomene;

srdce se rozzpívá,

srdce se rozpomene

na nádherných jiter horké pocely,

na tiché večery provoněné,

na měsíční noci, stříbrem orosené.

Hory moje,

kdo po vašich obrysech stoupá k oblakům

podoben ptáku, jenž větrem vesluje,

do bran ráje vepluje,

když se vnoří

do volného prostoru nad pohoří.

Hory moje,

vás stvořil Bůh, když litoval,

že stvořil člověka;

když se smiloval

nad jeho bídou a malostí,

stvořil vás ke své velkosti,

abyste na nebesa

člověku značily cestu, když klesá.