HORY POD SNĚHEM

Jsou pod sněhem hory a za vsí to kouří za nimi

dálkami jiskrnými a na slunci ranními

a jitřním pozdravem zvonu zvuk se nese

tak ztajen a ztracen, jak bloudící poutník v lese.

Než přece do dáli došel a zanik’. Nes poselství

dne svátečního, o němž jen zbožné duše zví.

Těch domků v kraji roztroušených zrak neuvidí,

ni stromů zavátých, ani jdoucích pěšinou lidí,

ni pěšin nevidět, jen ticho, mrtvo a bílo,

kde nějakým rozletem vrány se zašeřilo.

Jen rovinu sněžnou zříti, kde potok dřív, údolí, břízy,

kde most a kde dráha, tam kouře vlak spřádá si přízi

mizící čarou v rovině kamsi až pod horu

a vzdalující se a rozptylující se k obzoru.

Dnes v továrnách horských samot odpočívají stavy,

dnes dívky s chudými ňadry již těší se do únavy,

jak v hostinci horském vášeň tance zachvěje jimi

a v náručí s bledými chasníky tkalcovskými

se roztočí při hudby taneční blažené pohádce,

jež jedinou je jim krásou a pobídkou do práce.