Hory při měsíci.

Po noci té má duše dlouho práhla!

Ční hory, hlavy mlhou postříbřené,

na šíjích hvězdy, v nebe, jež se klene

jak safírů tůň valná, neobsáhlá.

A v stínech pruhy opálové znáhla

se mihnou, tratí – tam se ručej žene,

leč zdá se, jak přes luhy operlené

by duchů změť své dlouhé řízy táhla.

Teď vyšel měsíc, stříbra celá plesa

do strání vdech’, démanty protkal zřídlem

a v chorál zbouřil spící harfy lesa.

Já patřil na tě, zatopenou leskem,

v tvé duši spící anděl pohnul křídlem,

snad po svém ráji on se zachvěl steskem.