HORY

Dnes jsem je viděl. Mlhami podzimními

zářily zlatě jak sen ztracený.

Jako by mladosti mé dny odešly s nimi,

ztracené mladosti mé zlaté dny a sny.

Marně jsem pro vás v starých bitev zpěvu

rozhoupal zvon domova na poplach.

Marně jsi hrozil, černý mraku hněvu,

zmizely jste jak v snách, zmizely jste jak v snách.

Smrt nepřišla, ač volána, pod prapory

podepsat krví staré vlastnictví.

Umřelas, mladosti, propadly jste se, hory,

zlomený meči teď staré jízvy rvi.

Smrt číhá dál na zvěř, jež neunikne,

tam na tom hřbitově, kam mrtev ani živ

svůj nesmí k svým. A chvílemi jen vzlykne

ten starý žal, jenž bál se plakat dřív.

Ořeším suchým, mlhami podzimními

dívám se na vás, na sen ztracený.

Brzy vás přikryje studený rubáš zimy.

A s vámi, hory mé, zbývající mé dny.

Ale já vím, já zvoník oklamaný,

že marně zvon domova nevolal.

Vy, marně mrtví, to byly vaše hrany.

Vy, marně žijící, mohylou je váš val.