HORY

Na vycházkách světem

všude se potkávám s nimi,

jsou jako zakletí obři,

Gaiiny děti,

Titáni věčného mytu,

kteří prý v pravěku chtěli nebesa ztéci

a po strašném boji byli zdeptáni bohy,

již za trest je zakleli v kamenné moře.

To zápas byl Ohně a Vody,

jenž v době stvoření zuřil

a po němž teskní ohromné vrchy,

jak svědci bývalé vzpoury živlů.

Pak přišlo rostlinstvo, tvorstvo

a posléze Člověk,

prapředek lidí stanul na prahu prahor

a přece ni sledu po něm,

skály jen tvrdě mlčí

a tajemství střeží

pradávných dějin země.

Však člověku věrně slouží,

kameny své mu darují na jeho stavby,

vrcholy svými vábí jej k výším,

aby s nich objal nádheru země,

pohádku nebe,

v nitru svém živí pravěký Oheň,

který v nich čeká jak válečník bdělý

na zápol s Vodstvem, jež od stvoření

je soutěžníkem pevniny zemské.

Tak přísně stojí, mlčí

od věků k věkům

Giganti ztuhlí, strážcové lidstva

nesmírně staří a přes to úžasně mladí

(musí přec ještě prožít mnohý sen Země)

neb před lidstvem byli a po něm i zbudou,

když už Nikdo nepřečte stop,

jez do nich vtisklo