HORY

Ten divný kraj, kde horský vítr fouká

a pýrů podeschlých je plna chudá louka

i myších nor,

kde obilí jen sporé klasy metá,

hruď země zdá se od dávna být kleta,

sám boží tvor.

Kde les je oblast vyloučená z žití,

směs mrtvolná se z dechu jeho cítí

a zánik svic,

mok všech ran světa, slanost slzí žravá

kde místo vůně šerem vyvětrává

z hub, pryskyřic.

Kde zeje tůň, v níž živočicha není,

jíž hladinu jak onyx černý mění

jen šera vliv,

kde datel ve kmen vydoutnalý tesá,

jak kopal hrob by mrtvé duši lesa,

sám z trestu živ.

Ten divný kraj a lidé příkří, suší,

o nevlídné a nepřístupné duši,

již halí stín,

tak zamlklí a v kontemplaci svadlí,

již stojí však, kde jiní by už padli

kams do hlubin.

Ten divný kout, kraj zakrslin a kleče,

kde křemením slap křišťálový teče

a jehož břeh

je nahý, fádní, bez rokytí, květů

a šepce tutéž monotonní větu,

mdlou pro poslech.

Kde nad vším všudy tane vláda hlucha,

ni nedotkne se v zjemnělosti ucha

van zvučných sil,

ba zdá se téměř, že by bylo lépe,

bys v prsou srdce zvonící a slepé

též nenosil.

A kde jsou sivé, k zemi stisklé chaty,

jež bída hlídá, červivými vraty

z nich hledíc ven;

co oběť plachou, polapenou v síti

stav tkalcovský je tupě slyšet bíti

co noc, co den.

Kde léta krátká, předlouhé jsou zimy,

pár chvilek jen pod stromy rozkvetlými

lze ztrávit snad

a srdce zdá se právo k tomu míti,

jen prahnout suše po smyslném žití,

ne milovat...