Hory.

Ty chaloupko má nízká

tam v tichém ústraní,

ó jak mi srdce výská:

ó milé shledání!

Můj borku tichý za chatou,

juž hostinu stroj bohatou

a zanech dumání!

Hoj, co ty skály sličné

dnes jasný vzaly šat?

Ó hory nebetyčné,

mě vítáte-li snad?...

Tu stojí v lepém půlkruhu

jak sbor udatných soudruhů,

jak živá stráž i hrad!

A pod nimi se míhá

hle, víska ze sadů:

ji vršek z předu zdvíhá

a spouští do zadu;

ji slunko hladí po líčku –

ó hleďme na tu vesničku,

co v ní je pokladů!

Ej, ze všad vlídné oči

mi hledí v ústrety;

a kamo noha kročí,

v chýž palác zakletý,

ba palác ne, spíš ráje kus!

Ó hleď kamkoli, slyš a zkus:

vše jako před lety!

Jak před lety! Tak skvostná

zde něha všeliká,

že touha přeradostná

až do žil proniká:

ó v našich horách jistě kdys

Bůh stvořil první zvuk a rys,

prvního slavíka!

Zde jistě prvně v chmuru

vjel mocný boží hlas,

jenž nebe pozved’ vzhůru

a skryl je v modrojas!

Však zželelo se hor mu snad,

že pokynul, by nazpět pad’

kus jeho nebe zas?...

Ó hory, drahé hory,

jen pryč juž hněv a svár

a pozor na závory:

zas ostřížů tu pár...

Hoj, nechať pak se pokusí:

vás nerozklají na kusy,

dřív zlomí zob i spár!