HORY.

HORY, hory v modrosivé dáli,

na temenech lány lesnaté,

co se na vás v dětství nadívaly

moje zraky žasem dojaté!

Za vámi se končil svět můj celý,

tam už vísky, lidé nebyli;

jen ty hvězdy večer, – zlaté včely, –

odkud nad vámi se rojily?

Toužil jsem se za vás podívati,

jak tam ohnivo v té propasti,

odkud pluli obláčkové zlatí

na nebeské volné oblasti.

A když bouřné halily vás mraky,

zlatý blesk vám sjížděl na hlavy,

jen jsem myslil, bič ten křivolaký

kdo tam drží, šlehá z mrakavy?

A když z lesů kouřily mhy valné,

k nim se pjala duha do dáli,

tak mi bylo vždy, vy hory dálné,

jak byste se na mne usmály. –