Horymírův skok.

Co lid všecken spěchá k Vyšehradu?

Co ten četný shon as znamená?

„Rytíř jeden, zpáchav hroznou zradu,

Mečem skončiti dnes život má.“

Tak ode rtů ke rtům hlasno znělo,

Opustivše rychle chýše své

Všecko tamo k Vyšehradu spělo.

A hle, na prostoře hradu svého

V středu seděl kníže povýšen;

Lopotové, leši vůkol něho,

Prestol vládykami obklíčen.

Němo bylo: – aj tu kynul kníže,

A i hned tmavého sklepení

Praskotem se otevřely mříže.

Vyjdeť jinoch švarný; poklid jemu

Zřejmě z modrojasných očí plál,

Pokloniv se slušně soudci svému,

S pokorou teď před knížetem stál.

A lid trne – podivení nové

Pojme jej; z ust stera: Milost! zní;

Pomstu! hulákají kovkopové.

„Poslyš, z čeho tebe lid můj viní,

Počne přísně Křezomysl kněz;

Pakli myslíš, že ti křivdu činí,

Směle na žaloby odpověz!“

A jak valná řeka s jezu hučí,

Takým vztekem hlasy kovkopů

V jedno: „Žhář a zrádce jesti!“ zvučí.

„Tresci smrtí jej, o mocný kníže!

Kopaniny naše zavalil,

Všecko zhubil, nad hlavami chýže

Včerejší nám noci zapálil.“

Načež kníže: „Umřeš práva mocí;

Neb jsi spících bratří nešetřil,

Zničiv dlouhou práci jednou nocí.“

I dí jinoch: „Chciť dle slova tvého

Výroku se volně podrobit;

Než však poslední života mého

Neslavně pohasne svit,

Dovol, bych jen ještě jedenkráte

Na svém oři projeti se směl,

Jenž mne k slávě nosil tolikráte!“

Usmál kníže se, řka: „Má se státi,

Bychom však se kratochvílí tvou

Zrady jakés neměli co báti,

Všechny brány nechť se uzavrou!“

S knížecím teď rytíř povolením

Hbitě osedlal si milý kůň,

Lichotě mu jemným lahoděním.

Na oři když Horymír již seděl,

Třikrát vesele si zavýskal:

„Vzhůru Šemíku!“ a oř s ním sletěl

Jedním skokem s vyšehradských skal.

„Ha, tenť jistě pohřben v chladném klínu!“

Zvolá kníže; – však když dolů zří,

Spatří letěti ho k Radotínu.