Horymírův skok.

Na prestolu Křesomysl sedí,

zasmušile přísným okem hledí.

Kolem vladykové, kmeti, leši –

Kovkopi se na popravu těší.

Lid zas volá: „Milostiv buď, kníže!“ –

Otevřeny žalářové mříže.

Dav se vlní jako klasy v poli,

„Horymír, jenž zavalil nám doly!“

Řvali kovkopové. – „Nechať zhyne!“

Kníže rukou k utišení kyne,

k zajatému Horymíru praví:

„Horymíre, zemane, haj hlavy!“

Horymír děl: „Neomlouvám sebe,

o milosť jen, kníže, prosím tebe,

abych směl, než hlava moje sletí,

ještě jednou na Šemíku jeti!“ –

Kníže svolil. Zavříti dal bránu.

Zaržál Šemík přivedený k pánu.

Horymír naň jedním skokem skočil,

výsknul si a ku hradbám se stočil.

Skok – a letěl s vyšehradské skály

do Vltavy. – – Ti, kdo při tom stáli,

uviděli, sehlédnuvše k vodě,

jezdce Horymíra – na svobodě.