HOSANNAH.

Byť sebe více zašlapána

a zavržena duše v prach,

i ta má jednou úsvit rána,

v němž oděje se v lesk a nach,

i ta zví, co jest rajská mana,

a zapěje své Hosannah!

Snad chvíle to je, mžik snad pouhý,

snad prchavý jen krátký sen,

v čem vtěleny jsou roků touhy,

proč proplakán byl mnohý den;

však plá to jako světla prouhy

skrz mrak, jenž sluncem ozářen.

Snad cestou za vzdáleným cílem

to vlídná účasť přítele,

snad vteřin pár nad arcidílem,

v nichž tužíš křídlo nesmělé,

že s neskloněným, hrdým týlem

zříš v bouře doby setmělé.

Snad je to vlídný úsměv ženy,

snad polibek, snad objetí,

čím vstaneš silný, vykoupený,

bys v lidstva ožil paměti,

by krásou povstal prozářený

sen v duše tvojí poupěti!

To jedno. Avšak chvíle tato

přec každému se dostaví,

kde vzplane v azur, nach a zlato

ves šerých dnů rmut mlhavý,

a vše, co velké, krásné, svato,

se rozvíří tvé u hlavy!

To stane-li se, ó pak mříti

jest přirozená, sladká věc,

tys poznal, co je v skutku žíti,

a nadarmo jsi nežil přec;

pro chvíli tu lze věru bíti

skráň o vězení svého klec!