HOŠI.

V zahradě, jež slavnou školou byla,

kde Řek Laches vodil římské hochy

ku pramenům moudrosti a vědy,

skotačili žáci pod platany

v dlouhé pause. Tu se potýkali

po způsobu zápasníků v cirku,

ti tam během získat chtěli potlesk

diváků svých, tam zas prováděli

šprýmy údů, jdouce po svých dlaních

nebo na hlavy se postavivše.

Hlouček jiných zabrán do hovoru

vážně v kroužku stál a nevšímal si,

co se děje. Faustus, synek Sullův,

bílý, zlatovlasý mládeneček,

Sully Felixe syn, diktatora,

křikl s ohněm: – a já schvaluji zas

proskripce a popravy i činy

svého otce – ale nedomluvil,

Cassius jej v líc udeřil pěstí.

Cassius, hoch hubený a tichý,

ostrých očí, pihovatých lící,

těžce oddychal a řekl vztekle:

– Krvi tyranská, to tobě, tobě! –

Hoši zbledli. Ticho. Faustus rděl se,

ale hlednuv do plamenných očí,

ránu vrátiti se neodvážil;

odvrátil se s gestem pohrdavým,

jakby říci chtěl: Eh, plebejská krev

nemůže mě přece uraziti,

Fausta, syna Sully diktatora...