HOŠI U JESLÍ.

S dary svými před jeskyní

prodlévali nesměle

Kubík, Šimon, Matějíček,

nerozdílní přátelé.

Matějíček hrudu fíků

Jezuleti toužil dát;

chudobni prý jsou ti lidé

a to dítě trpí hlad.

Šimon chlubně spočítával

dírky nové píšťaly;

k uspávání Ježíška prý

přináší dar nemalý.

Kubík něžně choval v rukou

bělorouné jehňátko;

bude prý si Jezulátko

hrávati s ním zakrátko.

Tuze rád by Ježíškovi

každý byl svůj dárek dal,

ale Kubík druhy děsil:

„Milí braši, to je král!“

Trapně byli pacholíci

pochybností zmítáni,

zdali slovo přísné vstoupit

před krále jim nezbrání.

Tu k nim vyšel pěstoun Josef;

usmál se jich rozpaku,

vítal je a vlídnost hřejná

zářila mu ze zraků.

Za ním tiše ve stáj vešli

všeho strachu zbaveni;

nebralo tam konce jejich

koukání a divení.

V bílé plachtě v jeslích obrys

děťátka byl nastíněn;

nový král, jejž navštívili,

dřímal pod ní libý sen.

Maria stáj poklízejíc

mlčky sem tam chodila;

žádná matka, co jich znali,

nebyla tak rozmilá.

Náhle jehně, zatouživši

vesele si poskočit,

vytrhlo se Kubíkovi;

měl co dělat, by je chyt’.

Švandě té se Matějíček

rozesmál a byl by zkřik’,

kdyby sobě nebyl maní

vstrčil do úst velký fík.

Z navyklosti na píšťalu

kypré rtíky Šimon vtisk’,

vyloudil z ní mimovolně

pronikavý dlouhý pisk.

Něžňounký vzlyk pod přikrývkou

matku k jeslím přivolal;

Kubík v jesle nahlédaje

zeptal se jí: „Je to král?“

Odestřevši bílé plátno

s Ježíškovy tvářičky,

blažená máť usmála se:

„Bratříček váš maličký.“