HOSPODA V LESE

Den lesům temnost dal a modro dálce,

klid polím v neděli

a jiskřit dal se sluncem každé skalce,

vod stříbřit pocely.

Alejí ovoce a sosen šišky svítí,

žen pestrý hoří šat

a na jich prsou zvadající kvítí

jen jeden má vždy rád.

Ozvěny v stráních sobě oznamují

bez konce průvody,

tam u bříz bělokorých dívky přeskakují

kameny přes brody.

Tu k pouti s praporci a s procesími

jdou kněži veselí,

družičky s Pannou Marií jsou s nimi

za bílých nedělí.

I mladí hoši selští, ramenatí,

z kabátů svlečeni,

jdou chladem kaštanů a počnou notovati

píseň o loučení.

Pentlemi pěšiny a cesty vedou bílé

k hospodě u lesa,

a tam je vřava, ruch a tance a ty chvíle,

kdy srdce zaplesá.

A zbožní ať neb bezbožní se cítí,

k noci se nevrátí,

jim kol hospody u lesa je jíti

a tady zůstati.

Neb křičí hospoda tou rudou střechou

blíž bílé silnice

i hudbou hlučnou plechů mnohodechou,

řinčejí sklenice.

Tam s bryček, kočárů seskákal křepce dolů

venkovských panstev květ

a usadil se nad bohatství stolů

a hlučel, pil a jed’.

Tu velké duby jsou a větví baldachýny

prostřeny nad sadem,

čepice pěny v sklenicích má stíny

mrazící prochladem.

Tu žebrák s Pannou parádní a sešlou

ti cinkne u hlavy,

ty dáš mu peníz, dávnou modlitbou a přešlou

tě vřeště pozdraví.

Leč ten, kdo chmury zná, jež všade visí,

kdo chválí přešlý svět,

dí, hospoda prý není již, jak kdysi

z bouřlivých, dávných let.

Též nevím sám, zda pod modříny v lese

tu svou, tu líbeznou

bych našel dnes a hlasem, jenž se třese,

s tou mluvil princeznou.