Hospodin korouhev naše.

Nový rok – tmavý břeh,

kamž doneslo nás moře času!

Nad námi i v propastech

zní hukot tajuplných hlasů

a za námi příval ten mořský

jen mrtvoly plaví a trosky.

Tmí se poušť, stkví se ráj

v tom neznámém před námi kraji?

Zkvete těm zas blaha máj,

kdož nad hrobem svých snů dnes lkají?

Či strojí tam strasti nám osud

snad tesknější, horší než dosud?

Kyne mír, vzplane boj

na nivách nyní oku skrytých?

Odpočine lidstva voj

od svárů svých a válek litých?

Či zabouří v plném tam jeku,

co zla vře ve útrobách věku?

Svítí den, zeje noc

za hustou rouškou budoucnosti?

Ušetří nás ona moc,

jež za svůj znak má prach a kosti?

Či ulehnem za krátko v hrobě,

kdo dnes ještě vinem se k sobě?

Nový rok – tmavý břeh.

Kol hukot tajuplných hlasů.

Marný dotaz, marný vzdech,

zda zhoubu najdem tam či spásu. –

Než, nechať nás přání i sklame,

my přec chutě v pochod se dáme.

Noc či den, boj neb mír,

poušť neb ráj nechť na nás čeká,

nejistoty tůň a vír

nechť poutníky tu jiné leká,

my nelkáme chabě a plaše:

Aj, Hospodin, korouhev naše!

Prapor ten, světla znak,

i dnes zas zříme temnem vláti;

k němu zvedajíce zrak

chcem svorně, směle dál se bráti

přes dalších dnů slasti i strasti

vždy blíž té nebeské vlasti.