Hospodin kraluje!

V rovinách, v údolích klas zmizel po polích,

rok bude zas jako odkvetlým snem.

Pot marně neřinul, lid hladem nehynul,

zas svoje úrody vydala zem.

Zas se Bůh laskavě znal k svojí rodině,

smíš, srdce, mlčeti v posvátné hodině?

Nechať to hlaholí přes hory přes doly:

Hospodin kraluje, těšme se v Něm!

Nic ovšem v útěchu nezraje bez vzdechů,

zřel i rok tento dost zmařených snah;

v oddechu – ve práci, v chýši i v paláci

dost srdcem zmítal tu žal a tu strach.

Ale trud všechen, – ty zemřelých mohyly, –

přístrachy, pohromy, – strasti, jež zranily, –

lidstvu to zvěstuje: Hospodin kraluje!

Zachvěj se před Ním a pokoř se v prach!

K němu, jejž velebí zem i duch na nebi,

života jásot i smrtelný ston,

k Němu se tulíme. – Kterak Jej poctíme?

V srdcích mu postavme z věrnosti trÓn.

Lká-li kdo opuštěn v bídě neb v nemoci,

povzbuďme, potěšme slitovnou pomocí.

Slz rosa setřená ona pak znamená:

Hospodin kraluje! Láska toť On!

On naše síla je! – – Zraje, až dozraje

také ten život k dnům dobrým neb zlým;

úsilí šlechetná, nepravost nesčetná –

všecko to dospěje ku věčným žním. –

Pane, až pokyneš bledému anjeli,

aby již pokosil, co jsme tu zaseli,

dej, by i skonání vyznělo v plesání:

Hospodin kraluje! Na věky s Ním!