HOST

Osud nám vrhá do cesty člověka,

závoru, mezník, bránu.

Tam, kde máš duši nerozdánu,

tam, kde se před sebou vysvléká

do prvotní nahoty –

někdo se dobývá.

Jako by z tajemných vláken přediva

citlivé spleti

někdo chtěl utkávat za živa

jehelný obrazec na těla pleti.

Bráníš se vetřelci. Nepozná, vyčte ti

plachost tvou za hrdost,

samoty zajetí

ke zlu ti připočte, ke hříchům nejtěžším.

Bráníš se: nehřeším –

času jen dopřej mi – zaprosíš o milost.

Vstup zatím jako host,

usedni, vyčkat znej,

až rysů důvěry nabude obličej,

závory víček se odsunou z pohledu.

Vejdi, jak člověk, jenž zná úzkost ohledu

k spícímu příteli.

Čekej, až vzbudí se. Tebe pak vyzve-li,

ze sna se navrátiv,

pohledem bez šalby

při něm ať zůstaneš,

bude to znamenat, za blízkost člověka,

člověka vytušiv,

srdce že rozdal by.