HOST.

Vždy, když v šero celý pokoj splývá

a dech večera tak klidný skane,

venku sem tam matné světlo vzplane,

větev černá tiše v okně kývá –

přes rámě kdos v klávesy se dívá

v tóny žalné, v tóny bouří štvané,

a když zvednu se, též tiše vstane,

za mým jeho krok klid rozechvívá.

Kam jde, odkud přišel ten host stálý?

Vzpomínka či Smutek dávna zve se?

Duch, jenž rád měl hudbu v žití,

a teď přišel poslechnout ji z dáli

jako květ, jenž krůpěj v sebe chytí?

Zmírající krok již v dál se nese. –