HOST.

Cos na mé srdce zaťukalo,

(ó, návštěvy mě netěší!),

a škemralo to, měkce lkalo:

Ach, otevř, dej mi přístřeší!

Já zachvěl jsem se nedůvěrou

a „Kdo jsi,“ ptám se, „poutníku?“

– Jsem Přátelství! – zní nocí šerou,

a hlas se láme do vzlyku.

Mé srdce bylo tehdy prázdné,

a ač se dlaň mi trochu chví,

dím v duchu: Čeho bát se, blázne?

a nahlas: Pojď jen, Přátelství!

A Přátelství hned jako doma

si v teplý koutek usedlo

a usmálo se zrakem, rtoma

a vděčně na mne pohlédlo.

Tak tiché bylo, milé, skromné

a ihned vším se skonejší,

že pozděj’ jsem si myslil, pro mne

že mohlo by být smělejší.

A zvyk’ jsem mu a v srdci měkkém

jsem nosil je pak řadu let,

a bylo mi to drahým vděkem,

je v prsou cítit, naposled.

Tu jednou náhle – co se děje

tam v srdce mého bezednu?

Ten jásot, křik a dupot reje!

A mžikem v srdce nahlédnu.

Co? Přátelství, ďas tebou šije?

Však smích jen zvučí v srdci mém:

Dost, blázne, už té komedie,

jsem Láska a zas vítězem!