HOSTÉ.

Přijdeme dnes, pane milý,

pobavit se trochu s vámi,

neradi jsme doma sami,

večer bude roztomilý.

To je od vás hezké zcela

milí hosté, to je správno –

Bože! jak je tomu dávno

co má jizba osiřela?

Není ještě dávno tuze,

myslím ještě, že to není,

ale u mne, hosté ctění,

nějak prázdno je až k hrůze.

Není všechno již jak bylo,

já již sám to nejsem ani,

jen to vaše usmívání

v praničem se nezměnilo.

A mně je to milo dosti,

že přec ještě o mně víte,

ale, milí, odpustíte,

mám už večer jiné hosti.

Přicházejí nepozvaní,

nikdo dveře neotvírá,

jak by spadli ze tmy čira,

usedají bez usmání.

Přichází jich celá řada

když je ticho v síni, venku,

že bys slyšel po okénku

jak se plný měsíc skrádá.

A já polo v bdění, snění,

jak se jeví, jak se ztrácí

vidím, jak se nazpět vrací

vše, co bylo a už není.

Na okně se v pavučině

jako muška houpá v záři

dítě s mou, jak byla, tváří,

hledí vážně do mé síně.

V koutku stará usedává

žena polo v tmě a svitě,

hledí chvilku na to dítě,

hledí na mne, v pláč se dává.

A tu slyším lehkých kroků

podlahou jak zvuk se skrádá, –

aj, to s děckem žena mladá

usedává po mém boku.

Na ruce se prsten blýská;

zvadlou myrtou vlas má spnutý:

„Což se ti už, muži krutý,

po nás ani nezastýská?!“–

A ta slova zní tak jemně,

a ten pohled všech tak mrazný –

zdá-li se vám sen to prázdný,

přijďte jednou v půlnoc ke mně.