HOSTEM V KARNEVALU.

Po moři snů jsem vyplul v dál k své zaslíbené zemi.

Mé rty se chvěly modlitbou, kol oceán byl němý

a nikde břehu nebylo – již naděj v šeru mřela,

však s láskou k mému Bohu přec šla modlitba má vřelá.

Pak díval jsem se ke hvězdám a pokořil se soudu:

Ty, Lásko čistá, Bože můj v tom beznadějném proudu,

když nesmíš se mi zjeviti – já beze všeho hoře

chci práva na život se vzdát a zmizet v hloubkách moře.

Byl v duši smír... Tu na blízku se objevila světla,

zpěv s hudbou jásal do temnot – loď s pevninou se střetla,

a po životě roztoužen jsem k bratřím skočil na zem

a na ostrově veselých se v radost vmísil rázem.

Zde snad je cíl – zde bratři jsou i příležitost k boji,

snad zde v těch srdcích naleznu tu čarnou zemi svoji –

ó vezměte mne ve svůj rej a žíti naučte mne,

již nechci býti odsouzen sám plouti v moře temné.

A šel jsem v hlučící ten vír, zde smát se s veselými –

však moje všecky pokusy tak smutně selhaly mi,

mne světla v oči pálila, zpěv bez ohlasu zmíral,

vše pro mne cizím zůstalo, dav na mne cize zíral.

Nač chorým být v tom veselí? Sám dále budu plouti –

však darmo hledám na břehu loď svoji k další pouti,

ji vlny zatím zanesly – sám zbyl jsem v hoři mnohém

a nesmím po moři svých snů za milovaným Bohem.