HOSTEM V PRAZE

Jak je to krásné,

že se probouzím v široké posteli pohostinného domu

jako ve vaně plné čerstvého mléka!

Jak je to ještě krásnější,

že otvírám okno v zákoutí malostranské

a vpouštím vzduch, propletený ranními zpěvy a šramoty,

jenž jednou rukou podává si vonné kytice z Petřína

a druhou nabírá vodu z Vltavy!

Pomalu se oblékám,

podrobně vše pozoruji,

ze všeho velikou radost mám

a po pohodlí pluji

jako po letním rybníku.

A jaký posvátný obřad

v pokoji vedle, za bílými dveřmi koná služka!

Slyším, jak drobounce šlape, opatrně vrže,

vyspalé věci nosíc na jejich ranní místo,

sklo zvoní o porculán

jako zvonky při pozdvihování,

když náhodou zabloudíš do katolického kostela.

Dívám se velkého do zrcadla,

mám-li ještě dost ruměné tváře, teplý zrak,

není-li slupka má příliš zvadlá

pro Vás, kteří jste mladí tak –

otvírám dvéře.

Okna jsou dokořán, a v provětraném pokoji

jak voní kouřící káva,

jaké srdečné zátiší tvoří staré nádobí uprostřed stolu,

žádný porculán, z jakého pijí esthéti,

a jaké laskominy činí mi makové žemle

v košíčku vystlaném ubrouskem!

A Vy, naproti ve dveřích, po domácku.

Usedajíce naléváme si

mléko a kávu,

zapomínám na rybolov pod lesy

pro Vaši dvojí hlavu.

Pak saháte po čerstvých novinách

a, jak je otvíráte,

vane z nich známá syrová vůně,

kterou, nevěda proč, tak miluji.

A pak říkáte z nich jednotlivé, nabité věty.

A pak čtete hroznou a ještě hroznější věc.

A pak vstáváte, zatím co dopíjíme,

a chodíte prudce po pokoji,

bezmocni přihlížíme k hrůznému ději.

Tu pravíte náhle nervosně:

Jak se těšíme na onen den,

kdy bude možno poprvé zvolati všechna slova,

která nás bolí v nitru!

Nastává ticho, podivné ticho u nás,

v lahodných vůních svěžího rána a přátelské snídaně.

Hledíme upřeně, každý na jiný bod.

A cítíme, že z hlubin času vytéká provisorium,

maličká doba velikých událostí,

které nás oblehnou, přidusí ve psotě

a mříti nám dají hladem po pravém životě.