HOSTINA ŽIVOTA.

Z erotických hájů, v nichž slavíci zpívali své nejjitřnější písně

zemdleným milencům do opojených duší

za blýskání hvězd a bílého záření rozechvěné luny

odcházíme šťastni k hostinám života nejkrásnějším.

Odevzdáni jsme sobě naprosto, pevně, jak osení ornici kypré

a zahříváni jsme teplem a vláhou naší lásky

vzdávajíce se štěstí, zhýčkáni posvátnou náladou osamocení

a mocně zpíváme do života, životem vzrušeni.

Rodné půdy známá všem lahodná vůně v ústrety nám přilétá,

cítíme proudění míz prarodičů našich

a naději máme obroditi kmeny již umírající,

by daly pupence, listy, květy příštímu rodu.

Slučujeme těla opojená promítnuti nejsvětější touhou

vášnivě tvořících a přece klidných lidí,

nechtějících vědomě vražditi potenci nenarozené síly

blaženi svého života hostinou přebohatou.