Hostina života.

S hrdým úsměvem odešel jsem z luk svých stříbrem zrosených Snů,

kde kosatce se houpají, kde trávy pláčou vanem,

kde horizont obrovskou modrou klenbou vzpíná se v nekonečno,

les bříz kde po stráních propouští slunce v klikaté ztezky,

svítivé mechy v skalách kde doutnají v prorvách tmavých.

Před západem, před nocí dychtil jsem dojíti cíle:

při hostině Života zasednout, poslouchat nekonečnou hudbu

setkanou z šumu pohybů a lichotných objetí duší

a z šeptu rozzpívaných žen v umdlívajícím vzduchu

a toužil jsem zasednout záhy k hostině Duchů,

těch, kteří mají klíče k tajemstvím budoucích divů

a k hostině Srdcí, jež budoucnost učiní velkými.

A toužil jsem z večera po očích, jež vítají družně ve dveřích,

po srdcích výminečných a po duších rozžhavených.

A pak jsem vešel... To bylo pohostinství úlisné.

Všecka neupřímnost, všecka bída prázdných slov,

všecka pošetilost ukončeného smutného věku

chladně tě měří, davy vpouští a slídí a naslouchá,

našeptává a štve pod maskou diplomata,

liberálně, v přípitcích nechává žíti i krále i poslední podruhy

Boha i papeže, vlasť i národy, čekajíc na okamžik:

Znesvářit, plivnout Ti ve tvář, seštvat k nejnižším bojům...

Duše však, Srdce dávno se krčily při těch slavnostních fanfárách.

Tam za dveřmi, za dveřmi, moře zaťatých pěstí se zdvíhalo...