HOSTITELŮV SEN

Tu chtěl bych sevřené mít údolí

hlubokým, černým lesem, který hučí

melancholické zkazky vůkolí

a nechá v sobě prameny lkát ručí

a houkat echa, větry jarní váti,

i slunci nad sebou dát zapadati.

Tu přitisknutý v svěží zeleň dům

by v jezeru se shlížeti měl bílý

a vévoditi dálným rozhledům.

Buď svěží stíny by ho pohltily,

neb slunce plné, z rána, květ když vstává

a rosou na dálky se leskne tráva.

A uvnitř stůl by stát měl, prostřený,

džbán s vodou pramenitou, plástev medu,

chléb černý, pro poutníky stvořený,

již bezděčně se vrací ku posledu,

po doživotním bloudění se vláčí

a ve shledání radostí zas pláčí.

A ženy štíhlá, pružná postava

by vítat měla na prahu a v šatě

provátém vůní v jasu modrava

by měla mísy plnit vrchovatě,

pak zatančit a píseň k houslím zapět

a smíchem drobným vše, co přešlo, zkrápět.

Pak všichni: host i žena a já též

by cítili jsme, s hor noc svěží padá.

Důl uzavřel se slovy: zůstaneš.

A něco jako prudká vůně z mláda

by vála jizbou a jak hlasy chóru

let přešlých zněl by Osud z rozhovorů.