Hotový poeta.

Byl první máj, byl lásky čas,

dramaturgův se ozval hlas,

ten oktavánu platil,

co tragédii zhatil.

Hoj, milý statný příteli,

to není ještě, víte-li,

dost vyspělé a zralé,

však pracujte jen dále.

A pracoval i piloval,

myšlénky v nové roucho vzpjal,

a po létě zas vstoupí

v kancelář mladík hloupý.

Tu počne pan dramaturg lát:

„Toť drzé jest, neb kolikrát

vám říci mám, že stále

jest všecko neuzralé?“

„Já myslil“ – mladík koktá – „že můj plod

moh’ – uzrát dost, neb tolik – vod

a parna – letos – slunce – svitu

a pak – jsem dělal – maturitu.“