HOUBY.

Muziky hrají

po celém kraji,

svatý Petr s Kristem Pánem

ubírá se českým lánem,

vracejí se k ráji.

Už se slunce kloní,

po kraji to voní,

chtěl by Petr do vesnice

na koláče při muzice,

zlá ho touha honí.

A jak jdou poli,

Pán k tomu svolí:

„Skoč si, ale vrať se brzy,

a nic nejez!“ – To ho mrzí,

to ho skoro bolí.

Ale již běží,

hlava se sněží,

krčma dívek, hochů plna,

jediná to pestrá vlna,

samá barva svěží.

Do kola skočí

a již se točí!

Veselé je posvícení,

radost, jaké rovno není,

všechněm plane z očí.

„Ichuchu!“ výská

celičká víska – –

Venku chudé děti sedí,

polekaně dovnitř hledí,

stýská se jim, stýská.

Petr kolem letí,

nedbá nuzných dětí,

koláče mu v kapsu skryli,

hosta z dáli pohostili,

host – ten radost světí!

Však už volá Pán,

čas je vyjít z bran!

Ještě naposledy kolem – –

a již spěchá zase polem

spocen, udýchán.

Muziky hrají

po celém kraji,

Kristus vlídný zvolna kráčí,

Petr za ním nohu vláčí,

jídlo v kapsách tají.

Nedá mu to, nedá,

v kapse tajně hledá,

koláč vonný láká, láká – –

Ukous rychle – zuby cvaká,

Pán to zhlédl! běda!

„Petře!“ Kristus řekl –

Jak se Petr lekl!

drobty rychle vyplil na zem

a před Kristem Pánem rázem,

vědom viny, klekl.

Usmál se mu Pán,

shýb’ se v český lán,

sousta dotekl se slinou,

rozhodil je nad mýtinou

do všech světa stran.

Petře, taký div

nezřels jaktěživ!

Co ti z huby na zem spadlo,

rostlo, novou chutí sládlo

houbou z českých niv.

Petr hlédne líp:

vidí tvrdý hřib,

strakoš do mechu se krčí,

zlatý ryzec pode smrčí,

hlíva kyne s lip.

Co to bylo hub

na hladový zub!

duhami to v lese hraje,

vyzývá to české kraje

na bohatý lup.

Jak bílé kvítí

májovky svítí

a jak zlaté pampelišky

v tratoli se kupí lišky,

václavky zas v mýti.

Z drobtů koláče

rostou křapáče,

syrovinka do kloboučku

pozvedá se polehoučku,

mlékem zapláče.

Korálů má vzhled

kuřátkový květ,

bělorůžné žampiony

svítí jako lampiony

u holoubků hned.

A Pán žehnal jen

houby zamyšlen:

„To je pro ty chudé děti,

na něž neměls zapomněti

u hospody stěn!

Sotva však se dál

Kristus s Petrem bral,

ďábel, který civěl v skrejši,

chce hned býti umělejší,

drobty posbíral.

Mumlá pekla pán

čáry v sedmihran,

drobtů dotekl se slinou,

kleje, hází nad mýtinou

do všech světa stran.

Prská, fouká v zem,

kletbu mísí všem,

prašivky jdou z klína země,

jedovaté, zhoubné plémě

s dračím výtrusem.

Na všech stranách hned

pestrý roste jed,

rudě líčí muchomůrku,

bílou slinou třísní kůrku

vábně na pohled.

Vzácné barvy vzal,

houby natíral,

aby klamal, podvod páše,

ano, „hřiba satanáše“

v purpur oblíkal.

A zas nová lest

ďáblu dělá čest:

do hub Božích svoje trousí,

až je lidé popletou si

v temnu lesních cest.

Pozor, pozor teď,

děti, na tu změť,

jen co vyšlo z ruky Boží,

ať se do košíčku složí,

ostatní je smeť!