Houby.

Z podlesí šla chudá žena

V tváři celá utrápena;

Kráčela po pěšině,

Až pak byla v lesině.

Náhle potká neznámého

Pána, vzhledu ctihodného.

„Co tě trápí?“ pán se ptá;

„Rada má ti pomoc dá.“

„„Co mne trápí?““ chudá žena

Řekla pořád zamračena,

„„Co jiného? chudoba,

Lidská bída, nehoda!““

Neznámý pán zajde v křoví;

Zmizí před očima vdovy:

Ale za nedlouhý čas

Navrátil se k ženě zas.

„Zde, to schovej do zástěry!“

Pán dí, „na večer pak šerý

Doma ohledej můj dar,

Hleď, by nepřišel ti v mar!“

To řka, zmizel muž ten v křoví;

Kdo to byl, ti konec poví.

Vdova sednouc opodál,

Dívá se, co pán jí dal.

Dívá se a spatříc – houby,

Touží, zvolá z duše hloubí:

„Ach, on se mi posmíval:

Houby, smetí v klín mi dal!“

Zahodíc je, zajde v houšti. –

Za ní po té samé poušti

Drvoštěp se po práci

Domů právě navrací.

Spatří houby pohozené,

Sbírá sem tam rozházené

A dí: „Ejhle Boží dar;

Škoda, ležel by tu v mar!“

Domů přišed, houby vaří,

Z nádoby se voda paří,

V tom se dvéře na jednou

U chaloupky otevrou.

Cizí člověk venku stojí,

A zpět zase jít se strojí:

Zahlédnuv jej drvoštěp

Zvolá: „Nemám sice chléb:

Než pojď blíže, dobrý hosti;

Budem oba míti dosti,

Co mi dnes Bůh nadělil;“

Řka, na mísu houby slil.

Houby tvrdé v mísu třesknou:

Na dně ale se zalesknou,

K večeři host přisedne;

Dřevař v mísu pohlédne,

A naříká: „Ach nehoda!

Tvrdé houby, čírá voda!

Nevím, hosti, co ti dám;

Krom hub ničeho nemám!“

„„Neběduj, viz, co máš v míse!

Hle v ní ryzí zlato stkví se!““

„Zlato?“ ptá se drvoštěp;

„Zlato není, tuším, chléb.

Zlatem můžeš-li syt býti,

Rač, můj hosti, si ho vzíti!“

Po něm zvolá cizí host:

„„Šťasten, kdo má na svém dost!““

Pán i host byl sám Syn Boží,

Jenž to drahé v míse zboží

Opět v houby proměnil,

A jich sám též okusil.