Housenka.

Ach, tak v mladém živobytí

že já zahynouti musým!

Ani medu, ani kvítí,

ani světa neokusým!

Sotva počínám zde býti,

ze světa již musým jíti;

sotva dýchám, již, již hynu! –

Housenka sy naříkala,

zakuklit se v škořepinu

majíc; nyní za své vzala.

Však se brzy změna dala:

nebo roztomilé ptáče

z škořepiny vyletělo.

Kde jsem? směje se a skáče,

jaká krása na mne plyne?

Jaká z ušlechtilých kvítí

rozmanitá vůně kyne,

a mé sladí živobytí?

Zde sem byla! tyto květy,

stromečky sem vídávala;

čili vidím nové světy?

v rájli sem se odebrala?

Všecko staré jest y jiné.

Housenka tak radost majíc,

lítá věku požívajíc,

div se v kráse nerozplyne.

Upokoj se milý duchu!

byť y tělo

zpráchnivělo,

byť svět zašel všecken v puchu.

Proč se duše smrti leká?

nový život na tě čeká.