HOUSLE. (I.)

Tak slýchával jsem: Houslí nástroj nový,

jak z dílny vyšel v lesku svém a kráse,

ten půvab nemá, tvrdý ve svém hlase,

jak chví se hruď, cit pláče, nevypoví.

Jej třeba rozbít, sklížiti jej zase,

pak jásá, zpívá, lká po slavíkovi,

jak vánek šepce z jara mezi rovy,

zvuk v proud se vlní, květem kolébá se.

Ó, básníku, ký symbol v tom se tají!

Snad i tvé srdce zkrušiti svět musí,

jej bídou, zradou, záštím rozbít v kusy,

by vzkříšeno jak živou vodou v báji,

zvuk našlo pravý, za skřípot a skřeky

tón písně zvučný lahodný a měkký!