HOUSLE. (II.)

Svět říká: Housle jásají a pláčí,

teď pějí a teď šeptají jich struny,

jak by táh vánek stromů do koruny,

jak láska sladká když se parkem stáčí.

A přec jen chví se, lká to srdce hráči

a jásá, zpívá, máj svůj volá slunný,

se modlí, zoufá, smývá v stříbře luny

svůj kal a šepce: Sladký sen, ó, spáči!

Jeť srdce lidské starý nástroj božský,

v něm divné tuchy spí a harmonie,

a zní i pak, když rozpadlo se v trosky.

A ne, kde struna houslí chví se pouze,

leč kde hrá srdce samo v snách a touze,

se pravá píseň, nebes hudba lije.