Housle v duši.

Svou hudbu ve svém nitru uzavru

a v tÓnech houslí mezi břízami

na stesku duše své ji budu měkce hrát...

Já měkký houslista, já jemný ciseleur.

Ať blouzní po volnějších obzorech,

ať smutkem pokusí se roztát v nekonečnost:

Chci dát své touze v houslích sordinu –

a bude jemnější co snění, tesknější...

Co smutek duše mi? Co věčnost stesku?

Vše smutky duše své v kov hudby rozestomím,

stesk věčný k ženskosti si v rytmy vyšílím,

beznaděj zdusenou do vonných písní vleji:

Já měkký houslista, já jemný ciseleur...

Co smutek duše mi? Co věčnost stesku?

Co teskná marnost snu, jež z dálek, v nich se ztrácí?

Tu hudbu jarních míz a slunce v jeseni

vytříbím k pláči melodických slok,

z rýmů si v zvoncích věčnost vyvoním,

zazvoním, zpláču – jemný ciseleur...