Housle.

Housle visí na stěně,

nikdo na ně nehraje,

v dne i roku proměně

visí s hřebu okraje.

Ten, kdo na ně jednou hrál,

dávno zaspal lidský žel,

nechali tu síň tak dál,

jakoby se vrátit měl.

Okna pevně zavřená,

cítíš jako plísně dech,

nevěřil bys, plamenná

že tu duše žila v snech.

Nikdo do ní nevstoupne,

na všem leží bílý prach,

slunce jen se přehoupne

někdy starých po strunách.

Struna jedna za druhou

praská v mrtvém zátiší

jako touhou zoufalou

po tom, kdo je neslyší...