Housle.

Tvé housle v koutě tmavém leží pohozeny,

jich struny prasklé, němé tupý jímá sen,

svět starou píseň svou si zpívá beze změny

a všechny struny žití zvučí naladěny,

ty tvoje puklé housle mlčí stále jen,

jich struny prasklé, němé tupý jímá sen

a provždy v koutě tmavém leží pohozeny.

Tvé tělo shnilé v úzkém hrobě pevně dřímá,

je hustě kryto prachem drobným, černavým,

Smrť zaškrtila tebe rukama už svýma

a nad tvou hrobkou s létem přešla chladná zima,

tvé nejkrásnější snění v bledý zniklo dým,

je hustě kryto prachem drobným, černavým,

a provždy shnilé v úzkém hrobě pevně dřímá.

Tvé duše symfoniím praskly všecky struny,

Smrť pěstí suchou snů tvých rozbořila trůn,

jak tvoje housle, mlčí v hrobě duch tvůj junný,

hrot zapomnění v čelo ryje mu své runy

a v hymnách tvého srdce, v hudbě jeho strun

Smrť pěstí suchou snů tvých rozbořila trůn,

tvé duše symfoniím praskly všechny struny.